O nás
Kdo jsme?
Jsme křesťanskou církví, která vychází z myšlenkového prostředí evropské reformace a která se hlásí ke světovému baptistickému hnutí. Jako nejvyšší autoritu naší víry a životní praxe vyznáváme Ježíše Krista. Za primární pramen Božího zjevení považujeme svědectví Písma Starého a Nového zákona. Praktikujeme finanční i mocenskou odluku církve od státu. Slavíme křest ponořením na vyznání víry. Chceme být živým, užitečným a otevřeným společenstvím, ve kterém smí každý najít své místo a hledat odpovědi na základní životní otázky. Zvěstováním evangelia o Ježíši Kristu a praktickou službou potřebným lidem přinášíme svědectví o Boží lásce, která se může stát každému v jakékoli životní situaci východiskem a nadějí.
Ve svém myšlenkově - duchovním směřování vycházíme zejména:
- z důrazů starozákonních proroků (s výrazným sociálním akcentem spojeným s odmítnutím vyprázdněné tradice a rituálů),
- ze svědectví novozákonních apoštolů (svědectví o Ježíši Kristu, jeho životě, smrti a vzkříšení, o Božím milosrdenství, o změně stereotypů uvažování, o smíření s Bohem i druhými lidmi skrze dílo Ježíše Krista, o životě jeho následovníků v lásce, víře a naději),
- z úvah radikálního českého reformačního myslitele Petra Chelčického (rovnost všech lidí před Bohem, odluka církve a státu).
Jsme součástí evropského baptistického hnutí, s nímž sdílíme důraz:
- na svobodu každého jednotlivce vyjádřit svou víru na základě vlastního srozumění z četby Bible a osobní zkušenosti,
- na autonomii každého křesťanského společenství (sboru) tvořeného lidmi, kteří se k tomuto společenství svobodně rozhodli.
Jsme součástí obecné církve Kristovy a proto jsme otevření ekumenické spolupráci s ostatními křesťanskými církvemi.
Jsme členy Bratrské jednoty baptistů - společenství baptistických sborů na území České republiky, které se dobrovolně sdružily za účelem vzájemné spolupráce i spolupráce s jinými církevními grémii a organizacemi v ČR i v zahraničí.
Z historie našeho sboru
Česká reformace již ve svém počátku měla různé směry a důrazy, některé velmi podobné tomu, co z Bible později vyčetli i baptisté. Zejména se to týká "táborského" směru v husitství. Mnohé z myšlenek radikální reformace převzala a rozvíjela Jednota bratrská. Ta sice byla počtem členů nepatrná, ale literární tvorbou a vlivem ve společnosti mimořádně významná. V době pohusitské byly země Koruny české místem jinde nevídané náboženské svobody. To ovšem po bitvě bělohorské skončilo. Od Obnoveného zřízení zemského (1627) nebylo pro lidi jiné křesťanské víry než římsko-katolické v zemi místo. V době pronásledování se setřely bývalé rozdíly jednotlivých evangelických směrů a "bratrství"či povědomí o návaznosti na Jednotu bratrskou se stalo obecným rysem českých evangelíků vůbec.
Návaznost na českou reformaci spočívala především v důrazu na Bibli jako na jediné pravidlo víry i života, v požadavku na jednoduché bohoslužby, v důrazu na účasti všech věřících na správě církve a samozřejmě v důrazu na svobodu svědomí. Ti z tajných evangelíků, kdo z vlastní tajné četby Bible docházeli k názoru, že je třeba věřit jinak, než jak oficiální a samospasitelná církev nutí, žili pod velkým tlakem. Pod tlakem moci církevní a státní na jedné straně a pod tlakem vlastního svědomí, které je obviňovalo z pokrytectví a zapírání Krista, na straně druhé. A tak, když mohli, utíkali tam, kde mohli věřit svobodně, bez přetvářky. Jedna z velkých exulantských vln proběhla na počátku válek o dědictví rakouské, ve čtyřicátých letech 18. století. Tehdy několik tisíc tajných evangelíků opustilo své domovy v Čechách a odešlo do pruského Slezska,když jim pruský král Fridrich II. přislíbil svobodu svědomí či vyznání. Všichni odešli do ekonomicky nepoměrně horšího, než co měli v Čechách. Žili za nepředstavitelných útrap, ale jak jen to bylo možné, zakládají ve Slezsku své osady, příznačně nazývané Husinec, Tábor, Poděbrady a pak i další.
V roce 1802 jejich potomci kupují panství Zelow ve středním Polsku, stěhují se tam a pak osídlují i další osady v okolí Zelowa - Faustynov, Požděnice, Kučov a později jdou ještě dál na východ na Volyň. V šedesátých letech 19.století přicházejí potomci českých exulantů ze Zelowa do styku s německými baptisty v Kurowku. Vždyť ta místa byla od sebe vzdálena jen asi 4km. Zelowští Češi tu dostali nový impuls víry, mnozí prožili znovuzrození a v Zelowě vzniká český baptistický sbor. Vůbec první český baptistický sbor na světě. Ten trvá až do roku 1945. Odtud se pak šíří baptismus mezi potomky českých exulantů dál, do všech těch míst kam se postupně dostali v Polsku, na Volyni, na Ukrajině.
Druhá světová válka zpřevracela všechno vzhůru nohama. Vzedmula se vlna nacionalismu v Polsku umocněná tím, že se vlastně polovina Polska přesunovala z východu na západ. Východ Polska obsadil Sovětský svaz a místo toho dostalo Polsko bývalá německá území na západě. Češi se v Polsku stali nežádoucí, byli vystaveni útokům, nepřátelství a rozhodli se pro reemigraci. Po příchodu do Československa byli směrováni do různých míst v pohraničí, odkud mělo být transferováno německé obyvatelstvo.
Příznivou okolností, lákající do Liberce, byl textilní průmysl. Život v Zelově byl totiž vždy spojen s tkalcovstvím. Tkalcovský stav byl součástí snad každé zelovské domácnosti, a proto možnost zaměstnání v libereckých textilních závodech byla pádným důvodem pro rozhodování. Dne 4. října 1945 začal v Liberci pracovat Oblastní osídlovací úřad, který měl usměrňovat příchod nových obyvatel do tohoto regionu.
V červenci 1945 zřídil Československý červený kříž naproti libereckého nádraží, v budově bývalé staré celnice, noclehárnu pro repatrianty a další osoby, které nemají v Liberci kde bydlet. Od října byla noclehárna plně obsazena přistěhovalci z Polska. Ve středu 10. října 1945 vyšel v libereckém deníku "Stráž severu" článek "Potomci Českých bratří se vracejí do vlasti", v němž se píše: "...bloudili širým světem a nyní se vracejí. Nikdo je nevítá, nikdo nemaluje ten živý obraz, který je dojemnější než Růžový palouček. Dvě stě mužů, žen a malých dětí je nacpáno do noc-lehárny, která si svým zařízením nezadá mnoho s baráky v koncentračních táborech." Za tři dny vyšel v těchto novinách další článek, který pod nadpisem "Přijímejte repatrianty z Polska" vyzývá, aby "lidé z Lodže, Zelova a všech těch končin odkud k nám přicházejí tiše a spořádaně a mluví většinou dobře česky", byli přijímáni rychle do zaměstnání, nejlépe jako tkalci, protože téměř všichni umí tuto práci.
Situace nových obyvatel Liberce byla svízelná. Poslední kazatel českého sboru baptistů v Zelově a první kazatel libereckého sboru Josef Teofil Tuček o odjezdu z Polska a příjezdu do Liberce řekl: "Přišel podzim 1945 a dostavil se zástupce polské misijní práce a před příslušnými úřady v Zelově jsem mu předal klíče od modlitebny, bytu a veškeré doklady od sborového majetku. Při opouštění svých domovů, na cestách k vlaku, byli mnozí oloupeni o své poslední jmění. Bylo to velmi nepříjemné. A když jsme přijeli do své nové vlasti, neměli jsme zde nic zajištěného. Každý byl nucen hledat nějaké to místo, kde by s rodinou mohl zakotvit. Začátky byly pro každého vystěhovalce velmi těžké. Bytové starosti, otop a jiné. Naše první bydlení v Liberci bylo na Janském kameni. Tísnili jsme se dvě rodiny v jedné světnici."
Po nějaké době se podařilo rodině Tučkově získat byt ve druhém patře domu č. 27 v Oldřichově ulici. A to už bylo místo, kde se začala konat první shromáždění bývalých členů zelovského sboru, nově usazených v Liberci. K prvnímu většímu shromáždění a k oficiálnímu založení libereckého baptistického sboru došlo o vánocích roku 1945. Pro vánoční shromáždění byl zapůjčen sál hotelu "Česká beseda". Zde se 23. prosince 1945 sešlo 29 bratří a sester. Kazatel J. T. Tuček v kázání zdůraznil důležitou úlohu, kterou jim Pán Ježíš svěřil v šíření zvěsti Božího království v nové vlasti. V další části tohoto shromáždění byl ustanoven sbor a zvoleno staršovstvo. Tvořili jej kazatel sboru Josef Teofil Tuček, předseda sboru Vladislav Malý, Josef Líbal, Pavel Marek, Norbert Matějka, Miroslav Musil a Josef Taraba. Za učitele nedělní besídky byli zvoleni Olga Tarabová a Adolf Tuček. Nazítří, na Štědrý den 1945 se v 17 hodin opět v hotelu "Česká beseda" konalo slavnostní vánoční shromáždění sboru. Od té doby se konala pravidelná shromáždění každou neděli. Sbor baptistů byl zřejmě prvním českým nekatolickým sborem, který se v Liberci po válce zformoval.
V roce 1946 pokračovala reemigrace krajanů do Československa, konkrétně se jednalo o přesídlení krajanů z Jugoslávie, z Rumunska a přesídlení volyňských Čechů, z nichž se mnozí také zapojili aktivně do života libereckého baptistického sboru. V roce 1947 měl sbor celkem 137 členů, z toho 42 v Liberci, 14 v Hrádku nad Nisou, 14 v Novém Městě pod Smrkem, 15 ve Cvikově, 25 v Brništi, 16 v Oldřichově a 11 v Jablonci nad Nisou.
Sbor se v následující době zaměřil na vyhledání vhodné místnosti pro shromáždění. Obrátil se na
"Spolek hospodský", který nabídl místnost staré, poloshnilé, vyřazené hospody v Liliové ulici č. 9. Trvalo ještě delší dobu, než bytový odbor tuto místnost sboru přidělil a teprve v zápisu ze sborové schůze z 23. 6. 1946 čteme, že místnost byla upravena tak, aby se v ní mohla konat shromáždění. Vzhledem k nevhodnosti místnosti v Liliové ulici doléhala na sbor stále více potřeba najít vhodnější modlitebnu. V červnu 1948 se podařilo získat novou místnost pro shromáždění. Byla na Malém náměstí č. 7. Tento dům po válce vlastnila katolická organizace Orel, ale předtím zde byl taneční podnik. V prvním patře byla probouraná obvodová zeď do sousedního domu v Růžové ulici, takže zde byl prostorný taneční sál s parketem a ten si sbor pronajal. Po úpravách se v neděli 31. října 1948 konalo slavností otevření této nové modlitebny, v níž se sbor od té doby shromažďuje dodnes.
Kazatelé našeho sboru:
1945 - 1946 Josef Theofil Tuček
1946 - 1948 Karel Buba
1948 - 1952 Vilém Volanský
1957 - 1966 Josef Theofil Tuček
1969 - 1971 Miloš Šolc st.
1972 - 1977 Daniel Průša
1978 - 1992 Jiří Šperl
1992 - 1998 Jan Bistranin
1998 - 1999 Pavel Novosad
2001 - 2007 Petr Červinský
2007 - 2016 Blahoslav Fajmon
2017 - doposud Radek Pospíšil
Z historie baptistů
První církve baptistů pochází z Anglie. Baptisté bývají často spojováni s tzv. křtěnci či novokřtěnci nebo anabaptisty. Také baptisté se zrodili z reformační touhy po opravdovější křesťanské církvi, z touhy po církvi, která by nesla co největší podobu s církví Nového zákona, s církví prvních křesťanů. Baptisté jsou přímými potomky hnutí, které probíhalo v Anglii v 16. a 17. století, hnutí, které se nespokojovalo jenom s některými reformami, jak je provedla etablovaná státní "reformovaná" církev anglikánská, ale které chtělo jít dál, k radikálnímu následování Pána Ježíše Krista, k radikálnímu návratu k apoštolskému vzoru církve. Takže na samém počátku 17. století se v Anglii pod vlivem myšlenek reformace ustanovují první baptistické sbory, které se hlásí k těmto zásadám:
1) Vzkříšený Ježíš Kristus je jedinou Hlavou církve a jediným Pánem církve. On jediný má veškerou moc a autoritu a všichni ostatní v církvi jsou si rovni, tak jak to Ježíš sám pověděl: "Jeden jest Mistr váš, vy pak všichni jste bratři". Proto baptisté neuznávali žádnou duchovní hierarchii, žádné dělení na klérus a laiky, žádné dělení na "autority", které je nutno bezpodmínečně poslouchat na straně jedné a na ty druhé, kteří mají poslouchat, žádné dělení na ty, kdo mají duchovní moc a na ty kdo mají držet ústa a krok. Na rozhodování a řízení církve se podílejí všichni členové církve, jako sobě rovní.
2) Písma svatá Starého a Nového zákona jsou jediným a dostatečným pravidlem pro víru i pro život. Co Pán Bůh chtěl, abychom o něm věděli a čím chtěl, abychom se řídili, to nám zjevil ve svém Slovu a to nám stačí.
3) Baptisté křtí na vyznání víry. Křtí ty, kdo vyznají, že věří v Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele, a chtějí ho následovat. A ti, kteří věří, tvoří církev. Baptisté trvají na tom, že k víře nelze nikoho donutit, ani se nesmí k víře nikoho donucovat, protože víra je vztah mezi Bohem a člověkem. Proto se vždy zasazovali o důslednou svobodu svědomí pro sebe, pro jinak věřící i pro nevěřící.
4) Církev je tam, kde jsou shromážděni věřící kolem Vzkříšeného Pána. Proto baptisté vždy tvrdili, že takové společenství - místní sbor věřících, je církví v plném slova smyslu a nic dalšího není třeba. Je-li nad tím ještě nějaká nadstavba, tak jistě může být užitečná, pokud jde o koordinování společných aktivit jednotlivých církví, ale v žádném případě nemůže mít povahu nadřízeného orgánu vůči místním církvím.
5) Církev je svobodná. Baptisté stáli rozhodně na tom, že je nutná radikální odluka církve od jakékoli veřejné moci. Radikální odluka bez ohledu na to, je-li veřejná (státní) moc církvi nakloněna příznivě či nepříznivě, bez ohledu na to, lze -li od takové veřejné moci pro církev získávat jakási dobrodiní. Propojování církve a veřejné moci je vždycky nemorální korupce. S tím souvisí i to, že baptisté by měli vždycky razantně stát proti jakémukoliv zneužívání náboženství.
Toto jsou hlavní zásady, na nichž baptisté stáli a měli by stát i dnes. První baptisté to neměli vůbec lehké. Byli nuceni projít těžkým pronásledováním a právě oni jako první dostali označení disidenti, dissentři - odpůrci, nepřizpůsobiví. Nepřizpůsobili se, ale vytrvali, ačkoliv i oni měli jistě řadu důvodů pro to, aby se chovali "pragmaticky", aby nevyčnívali. Ve dvacátých letech 19.století přichází do styku s anglickými baptisty Němec Johann Gerhard Oncken. Stává se baptistou. Po návratu do Německa se usazuje v Hamburku, kde zakládá baptistický sbor. Odtud se velmi brzo a neuvěřitelně rychle šíří baptistická misie po kontinentální Evropě - i do Polska. Baptisté se zde scházejí také i v jakési vesnici jménem Kurowek ve středním Polsku. A právě tady se příběh baptistů potkává s jiným příběhem, s příběhem českých pobělohorských exulantů.
V současné době patří baptisté celosvětově mezi největší uskupení křesťanských církví a jejich počet je odhadován na ca. 100 milionů. V ČR se k baptistům hlásí přibližně 3500 věřících.